Kronika KSKPS, rok 2005

Eduardův mid je za námi. Oproti Mírovi Kremličkovi na Kanadě, máme u nás v Krušných horách na Božím Daru, přes 1,5 m sněhu. Několik kusů jakés, takés techniky nám dává naději že by vše mohlo proběhnout v pohodě. To jsme si mysleli do té doby, dokud jsme nezjistili jaké nás čeká počasí. Svoje si již užili předcházející pořadatelé letošních závodů. Tak co si vypijeme my? Kde nám ďáblík uškodí? A je to tu..... Sníh, vítr, stále nový sníh. Jak by řekl nesmrtelný král v Soli nad zlato. Věrtel sněhu, kopy sněhu, hory sněhu. A ještě někdo může přidat duj větře duj....
První skůtr, můj buran odchází. O ředitele závodu Milana Šindeláře se pokoušejí mdloby. Museli jsme s úpravou trati čekat díky sněhové kalamitě na poslední chvíli.
Mám ředitelem svěřenou trať. Proto nic nenechávám náhodě a se začínající chřipkou vyrážím před úsvitem do opravny Buranů do Liberce (400 km tam a zpátky). Zde si svou blbostí strčím palec levé ruky do startovacího věnce. Bohužel motor byl v chodu. Poznávám Libereckou nemocnici. V noci, po příjezdu domů ujede opravený skůtr 500 m a závada je zde opět. Odepisujeme ho.
Voláme záložní Tajgu. Ale co to? Je nám oznámeno, že tento skůtr ačkoliv má najeto nějakých 700 km, je od dnešního rána taky porouchaný (prý vyskočil pístní čep?!). Voláme kluky se Snowtrickem. Jejich otec nám sděluje, že kluci včera se skůtrem odjeli na masopust a dosud se neohlásili. (Jó zpěv, víno a ženy jsou silným soupeřem)
Já navrhuji zrušit závody. Tvrdím, že to je taky umění. Proč si nechávat dobrovolně nadávat od nespokojených musherů za nekvalitní trať. Milan bezmocně mlčí. Ale přesto obvolává veškeré zálohy. Všechny sportovní kluby a vlekaři v okolí si po sněhové nadílce upravují svoje. Zachraňuje nás známý s jednopásem Skidoo Skandic 600 SUV. Jeho skůtr je nový. Má najeto pouze 300 km. Je v záběhu a dotyčný ho bohužel nehodlá půjčit nikomu jinému než mě. Upisuji se mu vlastní krví a slibuju, že ho budu hýčkat a nepustím ho přes 5.000 ot.
Rozšmelcovaný palec silně bolí, ale akce je rozjetá, tak jsme přeci chlapi, ne? Jdeme do toho.
V pátek ujedu na skůtru přes 120 km. Jednopás je jiné kafe než dvoupásový buran. Jenom letí. Ejhle. Dvoumetrová návěj nás převrací mimo trať a já zapadám podél smrčku z kterého kouká pouze takových 10 cm do dutiny po ramena. Skůtr leží na mně a není oč se opřít. Jak z této jámy lvové sám vylézt? Ještěže jsme tu dva. Jó skutristi samotáři to určitě nemají lehký.
Večer se chřipka hlásí nekompromisně ke slovu a dostavuje se kašel a horečka. Pár acylpirinů a jde se spát. Na závod je přihlášeno okolo 13 účastníků. Nadávám si a nechápu. Proč tady blbneme pro tu hrstku lidí?
Dostat frézu na úpravu parkoviště ihned po kalamitě je od Milana hrdinský výkon. Na závodě je více pořadatelů, než závodníků. Ještě že mezi závodníkama máme jednoho němce, což kladně kvitují zahraniční novináři ze sasských novin. Náš závod se jejich očima okamžitě stává mezinárodním a prý je to pěkný příklad příhraniční spolupráce ve sportu. Dělají spoustu akčních fotek a říkají, že v článku z nás udělají prestižní závod. (Když už sem jeli na výlet, tak to musí mít u šéfa odpovídající úspěch, ne?) Třeba nám to příští rok pomůže při shánění peněz.
Trať nám na poslední chvíli (pátek večer a sobota ráno) demolují svými pluhy všudypřítomní lesáci, kteří asi hodlají zrovna v tuto sobotu večer závést všechny krmelce v kraji. Naštěstí jejich nedokonalá technika nechává na cestách asi 1 cm ztvrdlého sněholedu. Přejezdy vzniklých mantinelů musíme upravit rychle ručně. Jeje. - To nám zase musheři nadají - říkáme si. Co dělat lesníci jsou páni lesa a nikdy nezklamou.
Jedeme. První kolo. Druhé kolo. Cože, nikdo nenadává? Že by? Jak to? Vždyť už se z nadávání na pořadatele stává samostatná disciplína.
Neděle odpoledne úleva. Snad 20 pomocníků připravovalo závody pro 13 závodníků.
Když se při vyhlášení rozdělují diplomy a věcné dary od sponzorů, ležím již doma v komatu. V pondělí se dozvídám že náklady závodu byly v hotových penězích cca 17.500,- Kč i s útratou kapely a veterináře. Od SSPS obdržíme dle směrnice příspěvek 10.000,- Kč a vybrali jsme 6.000,- Kč startovného. Jako hospodář klubu si oddechuji. To se dá přežít.

V pondělí odpoledne po převazu a po opětovném poslouchání ohrané otázky doktorů, proč jsem tam ten prst (asi schválně) strkal a proč raději neležím v posteli apod., přemýšlím zda nejsme všichni blázni. Asi jsme.......

.......... a proto díky řediteli závodu Milanovi Šindelářovi za vyběhání všech neskutečných povolení a stmelení celého týmu (slepička to měla určitě jednodušší), Díky Vaškovi Krásnému, který se postaral o dopravu veterináře, díky majiteli pensionu Romanovi Ottovi, který musel někdy skousnout drsnější chování musherů k jeho majetku. Díky majiteli nového Skidoo, na kterém jsem nalítal (vždy do 5000 ot.) skoro 200 km. Díky doktorům, kteří mi odstřihávali odcházející kousky palce mimo ordinační hodiny a sestřičkám, kteří mně ho (ten palec) s maximální péčí převazovali. Díky mojí ženě, která mi mlčky podávala acylpirín, čaj s medem a citronem.
Nevím, zda mám být vděčen přítomným musherům za to, že nepodávali protesty proti trati, nebo proti čemukoliv, nebo řediteli a všem pomocníkům, kteří nepřistoupily na moje návrhy včas zrušit závody a pro těchto pár přítomných úžasných závodníků dřeli ve svém volnu a ve své režii, aby nebyla přerušena dobrá úroveň závodů pod názvem EDUARD.
V tuto chvíli,ve svých emocích to vidím asi takhle. Když někdo chce pořádat závody psích spřežení v České republice, tak to musí dělat z vlastního přesvědčení a pro vlastní potěšení z toho, že dělá něco pro ostatní. Ten kdo se chce závodů účastnit, tak tomu nezbývá nic jiného, než držet palce tomu, kdo závody pořádá a připravuje, aby se mu to co nejlépe dařilo, aby bylo počasí, aby technika navybouchla atd.....atd....
Jeden bez druhého však nemůžou být. To si musí uvědomit i pořadatelé a včas informovat závodníky o tom, co je čeká, to si musí uvědomit i závodníci a nepranýřovat pořadatele pokud se mu vše dokonale nepodaří.

Proto. Buďme k sobě slušní.

A jelikož kromě pomocníka na trati se profiluji i jako zástupce SSPS tak.... Pavle Kučero, Jirko Trnko a Levíčci, Biháryovi, Jirko Nešněro, Petře Kmochu, Milane Sindeláři, Slávku Půlpáne, Míro Kremličko, Zdeňku Dolejši, Luboši Seidle a všichni další pořadatelé:... veliké díky vám a ať se daří. Bez vás a vašich pomocníků by to jaksi nefungovalo......
Je umění závod udělat, někdy je umění závod včas zrušit, ale nic nedělat a pouze se do pořadatelů navážet, to opravdu není umění. To umí každý .............(no však víte).