Kronika KSKPS, rok 1999

ZÁVODY BUBLAVA 6. - 7. 2. 1999

To jsme ještě netušili, co nás čeká

Ivošovo první závody

Peťa Mazáč

Milan Šindelář

Jelikož Bublava je poměrně blízko, vyrazili jsme ve čtyřech - Milan Roubíček, Ivo Mareš a Dáša a Milan Šindelářovi na závody. Dílem náhody zrovna na Mistrovství republiky. Trať byla velice obtížná a dlouhá 27 km. Celou sobotu neustále sněžilo a bylo poměrně zima. V Dášině týmu si v sobotu jeden haskounek strhl drápek a tak Dáša už druhé kolo nejela a měla možnost fandit u cíle a něco nafotit. Dopadli jsme velmi slibně a oba Milanové dokonce výborně.

Unavený tým veteránů (Northovi je 10 let, Belle 7 a Akimovi 8.5 roku) a přesto bojovali až do konce.

Z Milanovy Avie se udělal "bufet", kde se podával horký čaj pro závodníky. Zázemí nebylo nic moc, až k večeru jsme našli příhodnou hospůdku, kde jsme se osušili a najedli.

V noci na neděli hustě sněžilo, ale my jsme byli v pohodě u Ivoše v transportéru. Protože start ležel až na vrcholu Bublavy a naše autíčko by nezvládlo vytáhnout vozík do takového kopce, Ivoš nám pomohl dotáhnout přívěs i se psy až na kemp.

ZÁVODY EDUARD SPRINT 13. - 14. 2. 1999

Tyto závody jsme pořádali jako sprintové a Mistrovství republiky ve skijöringu. Účast byla slušná, jenom lyžařů se psem se sešlo na 25. Zato počasí si na nás letos zgustlo. Start jsme museli o hodinu odložit, neboť kvůli neustálému sněžení a silnému větru se nedalo vyjet z Jáchymova do Abertamské zatáčky (a tedy ani na Eduard). Ten kdo z nás nemusel dělat během závodu pořadatele si závod také odjel. Lidí na dívání nebylo mnoho a tak jsme lístky ani neprodávali.

Závod byl otevřený pro všechna plemena a tak byla k vidění pestrá plejáda ras i neras.

Go!

 

Tento kopec byl pro psy nejhorší, protože přes něj se jelo druhé kolo. Když už si pejsci mysleli, že jsou v cíli, jeli nanovo.

Ceny se rozdaly jen symbolické, neboť se nám nepodařilo sehnat solventní sponzory

Naše počítačové zázemí. Také měli plné ruce práce.

HŘEBEČNÁ 22. - 24. 1. 1999

PŘEJEZD 27. 2. - 5. 3. 1999

Tak tohle je pohled na Krušné Hory z Bublavy. Nic nás nemohlo zastavit (alespoň jsme si to mysleli).

Spicha jsme měli v sobotu 27. 2. Na parkovišti u restaurace na Bublavě. Už od rána pražili slunce, jako kdyby nás vítalo a přálo nám štěstí. Sešli jsme se v hojném počtu a sněhu bylo víc jak dost. Poklábosili jsme, dali si něco k snědku a začali se připravovat na odjezd. Jana s Líbou jely s pulkou, Ivan jel jako skijöringista s Endym, Hanka jela se dvěma haskounama, Roman měl tým čtyř psů, Milan tří veteránů a Dášu táhli také čtyři haskouni. Takže celkem nás bylo sedm lidí a šestnáct psů - to už je celkem slušné. Únorovým sluníčkem sníh dost změkl a tak to byla s plně naloženými saněmi docela dřina, i když byla cesta zpočátku projetá rolbou.

Jelikož cesta vlastně neexistovala, museli jsme si jí razit sami. Postupně bylo nutné přepřáhnout psy za sebe, aby se nevytlačovali z cesty.

 

V hlubokém sněhu jsme si užili své a tak jsme byli rádi, když se konečně opět objevila projetá cesta.

Samozřejmě, že jsme pilně kamerovali a fotili - kameraman Roman

Po celodenní dřině, kdy jsme spřežení na poslední chvíli zachraňovali před pluhem, jsme dojeli na Přebuz. Tady jsme se začali připravovat na kempování. Dřeva bylo všude dost a tak jsme vyhrabali ohniště (nacházelo se asi tak metr pod úrovní sněhu) a konečně rozdělali oheň. Nakrmili jsme hafany a postavili stany. Začalo drobně mrholit. Druhý den nás vzbudilo společné vytí našich svěřenců. Asi nám tím chtěli říct, že už si odpočinuli a je čas jet dál. Zpočátku nebylo počasí nic moc, ale aspoň trochu přimrzl sníh. Přesto byli některé úseky silnice vytáté (nebo pro změnu zledovatělé).

 

U ohně bylo příjemně a noc jsme prožili v pohodě.

Hanka a její dog team

Tak takhle vypadala silnice k Horní Blatné. Do Hřebečné, kam jsme ten den chtěli dojet, je to už jen 15 km

 

Konečně v Horní Blatné v hospodě U Medvěda. Psi už si potřebovali odpočinout a i my jsme se chtěli najíst a napít.

Z Horní Blatné jsme vyrazili opět s novými silami a na Hřebečnou jsme dorazili asi tak kolem třetí. To už se obloha začala pokrývat mraky. S Hřebečnou, kde Dáša s Milanem bydlí, se počítalo jako s jednodenní zastávkou, protože Šindelářovi museli do Prahy na pohřeb. Ale už v pondělí se počasí zkazilo natolik, že jsme se rozhodli jet dál až se umoudří. Mezitím lilo a lilo.

Z nedostatku jiné zábavy jsme si upekli asi třicet bramboráků a koukali na video z minulých přejezdů.

Kuchař Ivan dělá "štronzo"

 

 

 

Takhle skončilo mašování v dešti. Ještě že ty kachláky tak krásně hřejí.

Ve středu, zatímco slézal sníh před očima, se to už nedalo vydržet. Všichni až na Dášu, která měla bohužel nastydlé hlasivky, jsme zapřáhli a vyjeli alespoň nalehko do okolí. Pořád pršelo. Hanka s Ivanem si půjčili tři Dášiny haskouny a mohli se konečně chvíli svézt. Po snědení bramboráků jsme se rozhodli, že v tomhle počasí nemá cenu někam jezdit a že přejezd (ač neradi) ukončíme. Jana, Líba a Roman odjeli domů, zůstal jen Ivan a Hanka. V pátek, kdy konečně přestalo pršet, si Milan s Ivanem rozdělili zbylé psy a rozhodli se jet, kam až to půjde. Během dne dojeli až k Meluzíně a v sobotu nastoupili kvůli nedostatku sněhu zpáteční cestu na Hřebečnou. Tak takhle skončil letošní přejezd. Příště musíme jet aspoň o měsíc dříve.

5. 3. 1999 - konec nadějím

SLUŽETÍN 10. - 11. 4. 1999

PRACHOVSKÉ PSÍ HRY 5. ROČNÍK 15. - 16. 5. 1999

Tak jsme opět zavítali na Prachovské psí hry a opět byl náš klub silně zastoupen. Přijel Ivoš s rodinou, Dáša a Milan a nedaleko od nich kempoval Roman s Martinou a Milan Roubíček. V sobotu dopoledne ještě občas sprchlo, ale po poledni se vypolojasnilo a bylo to super.

Roman a Max

Dantés si ve své kategorii vytahal pěkné čtvrté místo - 580 kg

Na Akima bylo těch 1060 kg až moc a navíc se mu už ani nechtělo.

Jára (gróňáček) byl velice sveřepý konkurent.

Endymu uniklo druhé místo jen o vlásek (čas)

Tohle je haskounek, kterého si hodní páníčkové vzali z útulku. Jakoby se chtěl odvděčit - tahal jako o život.

Druhý den byla soutěž pes + musher. Sestávala se z tahání pneumatiky, přeskakování překážek, zdolávání kladiny a pak se pes zapřáhl do koloběžky a v dost obtížném terénu se objelo celé cvičiště (na čas). Sešlo se i celkem dost diváků a to i přesto, že se letos hry konaly v kempu docela daleko od vesnice.

Většina psů to zvládla docela dobře, stačilo je jen seznámit s překážkami a hned pochopili, co se od nich očekává.

Letos nechali Šindelářovi Northa doma. Usoudili, že ve svých deseti letech už má nárok na odpočinek.

Akim a Milan

Dantík byl zprvu vyvedený z míry, ale brzy pochopil a vybojoval s Míšou krásné druhé místo v dětské kategorii.

Roman a Rab - 4. Místo

Šestí v cíli z devětadvaceti

Vítězný tým - Michael a Alf

Říká se - studený máj, v stodole ráj. Nám se to však moc nelíbilo. Naštěstí se po čase počasí umoudřilo.

Martina s Britou absolvovaly s úspěchem třičtvrtě trati, ale pak se Brita rozhodla, že před koloběžku ji nikdo zapřahat nebude a snažila se kolečka aportovat. Ještě má tlamu špinavou od bláta.

Vyhlašování výsledků a dobrý pocit. Vše naložit a jedeme domů!

Na těchto hrách bylo krásně vidět, kteří psi jezdí skijöring a jsou zvyklí samostatně pracovat jak před kolem tak před lyžemi.

VALNÁ HROMADA : SLUŽETÍN 29. - 30. 5. 1999

PLAVECKÉ MAŠOVÁNÍ: EDUARD 9. - 10. 10. 1999

Sešli jsme se až v sobotu během dopoledne, opět na oblíbeném Eduardu. Obloha neslibovala nic dobrého. Dáša s Líbou byly vyřazeny z tréninku /zranění) a tak alespoň fandily a pomáhaly kde se dalo. Vašek sebou přivezl kamaráda fotografa a tak jsme nafotili naše hafíka na hundepasy. Ivoš si koupil už profesionální tréninkovou káru a na Edíku ji prvně vyzkoušel. Sobotní ráno bylo uplakané a nevypadalo to na vyjasnění. Pršelo a pršelo, země už tu přemíru vody ani nezvládala. Dohodlo jsme se, že příště každý vyfasuje ploutve, šnorchl a brýle.

Evča odborně hodnotí

Vašek dostal za flašku od bývalého kamaráda (mašera) trojkolku a tak si od Šindelářů půjčil jednoho psa, aby se konečně svezl se spřežením. Arika Endyho neustále usměrňovala, ale jinak to prý šlo.

Ivan, věrný svému vodáckému vychování, se před každou louží nadechl.

Hanka s Kačenkou. Ta nevidí nic jiného než suchý vozík.

Ivoš spokojeně prohlíží svou vymašovanou smečku.

Poslední foto v zápřahu s Belinkou. Po tomto mašování darovali Šindelářovi Belu a Endyho kamarádovi do Pstruží. Jim se malamuti neustále prali a jejich kamarád po takovýchto psech hrozně toužil. Mají se u něj velmi dobře a Šindelářovi mají od té doby klid.

LEDENICE 6. - 7. 11. 1999

Na tyto závody jeli reprezentovat náš klub Šindelářovi a Ivoš.

Byla to pěkná mírně zvlněná trať a pejsky to bavilo. Večer byla pozvaná kapela a tak se zpívalo a hrálo až do pozdních hodin

Třetí v cíli

Unavení ale spokojení

Takhle vypadal "cvingr" Šárky Mikoláškové - to je pohoda!

Toto auto je dělané jen pro psy (vejde se do něj 16 psů) a k nám ho přijel ukázat jeden Rakušan. Psy měl rádoby čistokrevné a agresivní.

KLUBOVÝ MID 18. - 19. 12. 1999

Vím, že z tohoto snímku to tak nevypadá, ale na tyto dva dny výjezdu jsme se sešli v docela hojném počtu. Počasí nám celkem přálo, akorát se neumíme sejít včas a tak jsme z Božího Daru místo v půl dvanácté vyjížděli až v půl druhé. Jel s námi také Karel Bublák se svými deseti staršími pány.

Protože spřežení byla rychlá a pulkaři pomalí, dali jsme si spicha v hospodě na Jelením, asi tři kilometry od našeho cíle. Dáša, Ivoš a Karel dorazili na Jelení kolem čtvrté hodiny. Po dobrém jídlo a protože se už začalo stmívat se Ivoš s Karlem rozhodli jet napřed. Dáša čekala na opozdilce. Asi v šest jsme společně ( Dáša, Milan, Vašek, Hubert, Jana a Líba) vyrazili do noci. Najít kemp, kde už musel být Ivoš s Karlem bylo trošku dobrodružství, neboť nikdo z nás v noci s čelovkou ještě nejel. Nakonec všechno dobře dopadlo a sešli jsme se na bývalém koncentráku u Přebuze. Tam jsme přespali. Noc jsme přežili ve zdraví, akorát zvěř z okolí musela zákonitě uprchnout - jak to ti naši mužští celou noc řezali. V noci střídavě sněžilo a svítil úplněk. V neděli se jelo stejnou cestou domů.

Malá část našeho trailu vedla i po silnici. Tam, kde už auto nemůže, psí spřežení jede dál.

Líba s Janou si připravují bivak na noc. Byla docela zima.

Kamarád Hubert pracně staví svoje iglú. Na dolní fotce je vidět, co mu z něj ráno zbylo.

Tak nasnídat, napojit psy, vyhrabat stan ze závěje…zapřáhnout a můžeme jet.

Karlova desítka připravená na výjezd.

Na zpáteční cestě k Božímu Daru potkala Dáša Romana, který s námi nejel kvůli viróze, ale v neděli mu to nedalo a přijel na Božák vyzkoušet své nové saně. Vraceli se tedy spolu a Romanovo čerství psi jí dělali předjezdce. Jinak jsme toho měli všichni tak trochu (hodně) dost. Spočítali jsme, že na Přebuz a zpátky jsme ujeli asi 60 kilometrů. Velké uznání patří pulkařům a jejich psům - že to zvládli!